V čem šeltie vynikají?
21. února 2008 v 9:52
|
Šeltie jako taková
Šeltie je především výborný společník, který se díky své velikosti, neagresivitě a snadné ovladatelnosti hodí k odrostlejší dětem i ke starším lidem. Je vhodná i pro začátečníky. Snadno se "svým lidem" přizpůsobí. Pokud jí věnujete dostatek času, může se stát rodinným mazlíčkem bez větších nároků na aktivitu a výcvik. Přesto lze jakýkoliv sport nebo výcvik jen doporučit, protože šeltie je prostě "akční" pes a byla by škoda nechat ji zahálet. Vybírat lze z mnoha kynologických aktivit:
agility:
Šeltie jsou určitě pro agility jako stvořené, jsou učenlivé, temperamentní a je snadné dosáhnout u nich tolik potřebného kontaktu s psovodem. Byla by však škoda, kdyby si každý pod slovem "šeltie" představil jenom agility. Seznam šeltiček běhajících agility najdete na stránkách Českého klubu chovatelů sheltií
Pokud sháníte štěně šeltie s úmyslem věnovat se agility, není nutné, aby rodiče štěňátka byli úspěšní agiliťáci. Důležitější je zaměřit se na povahu rodičů a především na povahu a temperament vybíraného štěňátka. Velkou roli hraje i výše jmenovaná správná socializace u chovatele, bez níž je jakýkoliv výcvik mnohem obtížnější.
klasický výcvik:
Vzhledem k výšce se šeltií týkají pouze zkoušky vhodné pro malá plemena. I tak je těch zkoušek dost a každý se může rozhodnout, jak náročný výcvik chce se svou šeltií dělat. Nejjednodušší zkoušky jsou ZOP a ZZO, které obsahují cviky základní poslušnosti a testují např. ovladatelnost psa v rušivém prostředí. Není však problém připravit šeltii i na zkoušky vyšší. Lze s nimi také stopovat a s těmi sebevědomějšími je možné zkusit v rámci výcviku na cvičišti i základy obrany - to je však nutné brát jen jako zpřestření výcviku, existuje mnoho povolanějších plemen v tomto oboru.
záchranářský výcvik:
Není to pro šeltii zrovna typické využití, ale předpoklady pro tento typ výcviku má a v České republice už šeltičky se záchranářskými zkouškami existují. Podmínkou je dlouhodobá příprava, aby si pes udržel vynikající kondici (ta je ovšem nutná i u páníčka). O záchranářském výcviku šeltičky si můžete přečíst např. na stránkách Klubu chovatelů collií a sheltií Praha.
tanec se psem:
Pro tanec se psem (nebo dogdancing, jak se komu líbí:) ) se šeltie opravdu hodí. Nemusíte ani nikde vystupovat, jednotlivé cviky a jejich kombinace lze cvičit i jen tak doma pro radost. Jak se tanec naučit, to se můžete dozvědět například na stránkách chovatelské stanice Energy Spirit, kde najdete i odkazy na "taneční" kluby.
flyball a frisbee:
Pro šeltičky, které s nadšením aportují, lze tyhle sporty jen doporučit. Ale ne všechny šeltie jsou aportovací šílenci a ty méně nadšené nemá smysl do aportů příliš nutit.
turistika:
Pejskaři v posledních letech i u nás provozují tzv. dogtrekking, při kterém zdolávají se svým psem v určeném časovém limitu určitou trasu. Často jde o vícedenní pochody dlouhé přes 50 km. Pro trénovanou šeltii by to neměl být problém, jenom vzhledem ke své velikosti páníčkovi nijak nepomůže tahem ani nesením většího množství věcí v psí brašně. Není však nutné držet se oficiálních akcí, stačí vyrazit do přírody kdykoliv jindy. Šeltie se svého pána i bez vodítka drží a nemá snahu utíkat nebo honit zvěř.
pasení:
Pasení ovcí nebylo nikdy v chovu šeltií prioritou a proto je třeba počítat s tím, že opravdový zájem o stádo projeví jen některé šeltičky. Jejich pasení je ale jiné než u border kolií a není tedy jednoduché se šeltií složit zkoušky připravené především pro styl borderek. Vadí zde hlavně to, že šeltie při práci obvykle štěká.
Podle stránek Českého klubu chovatelů sheltií zatím v naší republice složila zkoušku ZVOP (zkouška vloh) pouze jedna šeltie, a to pes Jess Jolly Gold z Benešovské zahrady.
canisterapie:
"Léčba psem" je výborným doplněním klasických léčebných postupů u tělesně i mentálně postižených, zejména u dětí nebo starých lidí. Přítomnost pejska zlepšuje náladu a motivuje pacienty k větší aktivitě. Canisterapeutické zkoušky může složit jakýkoliv pes, podmínkou je ale klidná, vyrovnaná povaha, výborná ovladatelnost a chuť ke kontaktu s lidmi. Šeltičky věnující se canisterapii najdete na stránkách chovatelské stanice Chancy Remus.
agility:
Šeltie jsou určitě pro agility jako stvořené, jsou učenlivé, temperamentní a je snadné dosáhnout u nich tolik potřebného kontaktu s psovodem. Byla by však škoda, kdyby si každý pod slovem "šeltie" představil jenom agility. Seznam šeltiček běhajících agility najdete na stránkách Českého klubu chovatelů sheltií
Pokud sháníte štěně šeltie s úmyslem věnovat se agility, není nutné, aby rodiče štěňátka byli úspěšní agiliťáci. Důležitější je zaměřit se na povahu rodičů a především na povahu a temperament vybíraného štěňátka. Velkou roli hraje i výše jmenovaná správná socializace u chovatele, bez níž je jakýkoliv výcvik mnohem obtížnější.
klasický výcvik:
Vzhledem k výšce se šeltií týkají pouze zkoušky vhodné pro malá plemena. I tak je těch zkoušek dost a každý se může rozhodnout, jak náročný výcvik chce se svou šeltií dělat. Nejjednodušší zkoušky jsou ZOP a ZZO, které obsahují cviky základní poslušnosti a testují např. ovladatelnost psa v rušivém prostředí. Není však problém připravit šeltii i na zkoušky vyšší. Lze s nimi také stopovat a s těmi sebevědomějšími je možné zkusit v rámci výcviku na cvičišti i základy obrany - to je však nutné brát jen jako zpřestření výcviku, existuje mnoho povolanějších plemen v tomto oboru.
záchranářský výcvik:
Není to pro šeltii zrovna typické využití, ale předpoklady pro tento typ výcviku má a v České republice už šeltičky se záchranářskými zkouškami existují. Podmínkou je dlouhodobá příprava, aby si pes udržel vynikající kondici (ta je ovšem nutná i u páníčka). O záchranářském výcviku šeltičky si můžete přečíst např. na stránkách Klubu chovatelů collií a sheltií Praha.
tanec se psem:
Pro tanec se psem (nebo dogdancing, jak se komu líbí:) ) se šeltie opravdu hodí. Nemusíte ani nikde vystupovat, jednotlivé cviky a jejich kombinace lze cvičit i jen tak doma pro radost. Jak se tanec naučit, to se můžete dozvědět například na stránkách chovatelské stanice Energy Spirit, kde najdete i odkazy na "taneční" kluby.
flyball a frisbee:
Pro šeltičky, které s nadšením aportují, lze tyhle sporty jen doporučit. Ale ne všechny šeltie jsou aportovací šílenci a ty méně nadšené nemá smysl do aportů příliš nutit.
turistika:
Pejskaři v posledních letech i u nás provozují tzv. dogtrekking, při kterém zdolávají se svým psem v určeném časovém limitu určitou trasu. Často jde o vícedenní pochody dlouhé přes 50 km. Pro trénovanou šeltii by to neměl být problém, jenom vzhledem ke své velikosti páníčkovi nijak nepomůže tahem ani nesením většího množství věcí v psí brašně. Není však nutné držet se oficiálních akcí, stačí vyrazit do přírody kdykoliv jindy. Šeltie se svého pána i bez vodítka drží a nemá snahu utíkat nebo honit zvěř.
pasení:
Pasení ovcí nebylo nikdy v chovu šeltií prioritou a proto je třeba počítat s tím, že opravdový zájem o stádo projeví jen některé šeltičky. Jejich pasení je ale jiné než u border kolií a není tedy jednoduché se šeltií složit zkoušky připravené především pro styl borderek. Vadí zde hlavně to, že šeltie při práci obvykle štěká.
Podle stránek Českého klubu chovatelů sheltií zatím v naší republice složila zkoušku ZVOP (zkouška vloh) pouze jedna šeltie, a to pes Jess Jolly Gold z Benešovské zahrady.
canisterapie:
"Léčba psem" je výborným doplněním klasických léčebných postupů u tělesně i mentálně postižených, zejména u dětí nebo starých lidí. Přítomnost pejska zlepšuje náladu a motivuje pacienty k větší aktivitě. Canisterapeutické zkoušky může složit jakýkoliv pes, podmínkou je ale klidná, vyrovnaná povaha, výborná ovladatelnost a chuť ke kontaktu s lidmi. Šeltičky věnující se canisterapii najdete na stránkách chovatelské stanice Chancy Remus.
Štěňátko Ája
21. února 2008 v 9:50 | Jááá
|
Štěňátko Ája
Ahoj, jmenuji se Ája a jsem šeltie
Narodila jsem se 12.6.2007 ve Strakonicích a tam i teď o pár kilometrů dál bydlím. Aspoň to mám kousek ke své původní paničce a můžu ji i mý brášky a sestřičky navštěvovat.
Panička si přeje, aby ze mě nebyl gaučák, nutí mě chodit na procházky a pořád musim skákat, samý hop sem, hop tam. Hop z postele, hop do pelechu. Já s tím teda moc nesouhlasím, ležing je bezva, ale co bych pro paničku neudělala.
Musím si ale postěžovat, minulej víkend to panička s tim pohybem fakt přehnala. Prej že se půjdem na chvíli projít. Panička machrovala před páníčkem, vymejšlela všelijaký krkolomný stezky. Musela jsem v lese přelejzat stromy a podlejzat stromy a přeskakovat močály. No a najednou panička zjistila, že zabloudila a neví, kde je. Fakt jsem se naštvala, schválně jsem se pletla pod nohy a čurání jsem držela až domu na koberec. Takhle malé štěně a tak ho utahat, že se nestydí. Asi po 10km se panička začala trochu orientovat a nakonec našla cestu domu do pelíšku, to už jsem ale šla skoro v polospánku, nožičky se mi motaly a jazyk jsem měla až na vestě.
Doma jsem udělala tu slibovanou louži a zabořila okamžitě čumáček do polštáře, zdálo se mi o kostích a o Dastym od sousedů.
Ája a její hračky
Jako správný štěně musí mít i naše Ája hromadu hraček. Rozhodla jsem se, že jí přiřadím jednoho svýho plyšáka. Medvídka mi bylo líto, protože sem tušila, jakej osud ho zastihne, ale co, stejně by ležel jenom v koutě a prášilo by se na něj. Takhle bude aspoň využitej, pokud se tak dá oslintání, roztrhání a broušení zubů nazvat:)
Jeden medvídek ale bohužel nemohl stačit, a tak šelťucha svým dlouhým sosákem prohledávala v době nepřítomnosti páníčků temná zákoutí a čmuchala, čmuchala a hledala, co by se kde šiklo. Nakonec si sama přivlastnila dalších pár plyšovejch zvířátek, asi pět tenisáků, míček na baseball, pingpongovej míček, míč na fotbal a dokonce si troufla na velkej gymnastickej míč. Takže si asi dovedete představit, jak to u nás doma na zemi vypadalo.
Nejhorší je, když áju chytnou amoky a to se stává docela často. Stane se z ní tryskomyš a začne lítat splašeně po bytě, nejradši by byla v jednom okamžiku na všech místech najednou. Na postel, na koberec, na postel, do kuchyně, sklouznutí po parketách, otočka u dveří, běh do pokoje na postel a zase dokola. Mezi tím se snaží do čumáku nacpat co nejvíc zvířátek, už zvládá nosit najednou medvídka a kravičku a pacičkou přihrává tenisák.
Takže máme docela veselo. Jenomže jaksi nejde donekonečna překračovat ty hromady plyšáků a klouzat se po míčkách, a tak jsme se s páníčkem rozhodli, že ájy výchovu vezmeme pevně do svých rukou. Rozhodli jsme se, že jí koupíme jeden míč, kterej bude oficiálně jen její, s tím si bude moc dělat, co bude chtít a zbytek uklidíme.
V neděli dopoledně jsme vlítli za pět dvanáct do hračkářství a hledali jsme ten nejvohdnější míč pro naší Áju. Spidermani ani Harry Potter mi teda moc na míčku nezaujali, ale pak sem najednou něco zahlídla. Na dně koše ležela žlutá koule, na který byl nápis SUPER TELE. Hned jsem věděl, že je to to pravý, lepší míč jsme pro naše telátko vybrat nemohli. Je dostatečně velkej, takže ho nemůže rozkousat a je lehkej, takže čumáček vydrží případnej náraz:)
Od této doby se z Ájy stal fotbalista. Skoro každej den musim Áje na zahradě kopat míčudu, i v půl sedmý ráno jí to baví:(, ale mý plyšáci, gymnastickej míč, nábytek ani koberec ji už naštěstí nazajímaj:)
Uštěkanost
Ája je už moje druhá šeltie v pořadí, tu první jsme měli devět let. Byla moc nemocná, a tak jsme ji museli nechat utratit.
Naše bývalá šeltie byla docela bojácná a hlavně hodně uštěkaná, což dělalo celkem problém našim sousedům. Doufala jsem, že tentokrát jsem si vybrala správně a tyto vlastnosti se opakovat nebudou. Ze začátku to vypadalo nadějně, ája ani nepípla, a tak jsem si libovala, že máme vyhráno. Už asi ale po týdnu, kdy se ája u nás zabydlovala, začínala vyluzovat podivné pisklavé zvuky, které se naštěstí zatim jen vzdáleně podobaly štěkání. Naději jsem zatim ještě neztrácela, ale nervozita pomalu rostla. Dalším týdnem a týdnem se pisklavé štěněcí zvuky začaly měnit v zatím "roztomilé" ňafání.
Ája lítala denně kolem plotu a každému kolemjdoucímu předváděla, co že se to nového naučila. Skřeky zněly zatím směšně, nikoho by určitě nevyděsily, ale já jsem začínala propadat beznaději.
V září začla škola a já jsem odjela do Prahy, po týdnu jsem se vracela domů, těšila jsem se samozřejmě na hafíka. Zazvonila jsem doma na zvonek a čekala jsem, co se bude dít. V tu chvíli se ozval štěkot, už to nebylo štěněcí kvílení, ale normální štěkání, blafání, prostě šeltiácký vřískání.
Nééé, je to tady zase, říkala jsem si.
O šeltiích se říká, že jsou to chytří psi, rychle se učí. To je sice pravda, ale ještě rychlejc jim jdou všechny nešvary. Ájá zvládla základní lekci štěkání za pár týdnů.
No a co teď? Teď hledám chytré knížky o výcviku a studuji návody, co s tím.